Proč je existence Malackého průlivu Achillovou patou Číny?

Čínská rétorika proti Tchaj-wanu se zostřuje. Prezident Si Ťin-pching na sjezdu čínské komunistické strany nevyloučil použití síly. Proč ale není čínská vojenská intervence příliš reálná?

Nejprve menší historický exkurs. Nepříliš známou informací je fakt, že téměř celou první polovinu 20. století Tchaj-wan nepatřil Číně, ale Japonsku, které ho získalo v rámci válečných reparací po první čínsko-japonské válce, kterou Čína prohrála. „Říši středu“ Tchaj-wan připadl nazpět až v roce 1945 po japonské kapitulaci v 2. světové válce. V roce 1947 na ostrov, spolu se dvěma miliony protikomunistických uprchlíků, přešel čínský generál Čankajšek. Geopolitický význam Tchaj-wanu obrovským způsobem zvýšila Korejská válka. Spojené státy potřebovaly území Tchaj-wanu pro vybudování leteckých základen a Čankajškovi poskytly významnou hospodářskou pomoc. Z Tchaj-wanu se postupně stala rozvinutá země a ekonomická velmoc minimálně asijského významu (nechme nyní stranou fakt, že až do 80. let minulého století šlo v zásadě o diktaturu), na kterou mohla celou řadu let Čína přes Jihočínské moře jen závistivě pohlížet.

Již tak agresivní čínská rétorika vůči Tchaj-wanu se v posledních měsících ještě vystupňovala např. i díky srpnové návštěvě předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové.  Na posledním tzn. 20. sjezdu čínské komunistické strany z úst staronového prezidenta Si Ťin-pchinga zaznělo, že Čína bude ve vztahu k Tchaj-wanu usilovat o sjednocení mírovou cestou, ale vyhrazuje si právo ho dosáhnout všemi prostředky. Má se Tchaj-wan obávat, že ho v blízké budoucnosti Čína vojensky napadne? Je to velmi nepravděpodobné. Důvodem je, kromě avizovaného vojenského zapojení USA a v podstatě jistého uvalení obchodních sankcí, také existence Malackého průlivu. Proč je tento 800 km dlouhý pás moře mezi Malajsií a indonéskou Sumatrou tak důležitý, že ovlivňuje geopolitickou situaci celé jihovýchodní a východní Asie?

Tímto průlivem aktuálně prostřednictvím tankerů proudí do Číny více než 60 % její roční spotřeby ropy. Čína je sice 6. největším světovým producentem ropy na světě, ale potřebám 2. největší ekonomiky světa s 1,4 mld. obyvatel domácí produkce ani zdaleka nestačí. Čína přestala být v případě ropy soběstačná již na konci 80. let minulého století a od roku 2016 je ze všech států na světě nucena dovážet největší objem ropy právě ona. Od roku 2021 je také největším světovým dovozcem zkapalněného zemního plynu (LNG). I když je v případě zemního plynu Čína aktuálně čtvrtým největším producentem, i tak je nucena téměř 50 % své spotřeby dovážet. Pouze třetina dováženého plynu se na území Číny dostane prostřednictvím plynovodů z Ruska, Kazachstánu a Turkmenistánu, dvě třetiny je nutné dovézt tankery. Jejich velká část míří do Číny z Kataru, Ománu nebo Angoly a opět pro svou cestu využívají Malacký průliv. Naprosto zásadní ekonomický dopad na Čínu by měl i fakt, pokud by zmíněném průlivem nemohly proplouvat lodě z Číny s nákladem tamního zboží.

V případě čínského konfliktu s Tchaj-wanem by vojenským plavidlům Spojených států amerických či jiných zemí v podstatě stačilo obsadit Malacký průliv a čínskou ekonomiku by dostaly do obrovských problémů. Existují odhady finančních nákladů pro případ, že by byl průliv pro plavidla do / z Číny uzavřen, a ta by musela použít jinou trasu. Dle některých odhadů by tyto náklady mohly v ročním vyjádření dosáhnout až 200 mld. USD.

Čína si je samozřejmě této své slabosti vědoma a činí kroky, aby ji alespoň částečně eliminovala. Loni v červnu pákistánská vláda schválila čínskou investici ve výši 7,2 mld. USD do přístavu Gwádar. Tento přístav má také naprosto zásadní význam v Čínou připravovaném mamutím projektu nové Hedvábné stezky (Belt and Road Initiative), který představuje jednak vybudování pevninské a námořní dopravní infrastruktury, ale také např. vybudování ropovodů či plynovodů, které by sloužily čínským zájmům. V případě uzavření Malackého průlivu by tak lodě směřující do Číny mohly kotvit v Gwádaru, ale i tak by poté bylo nutné zboží přepravit po trase cca 3.000 km na území Číny. Pokud se ale bavíme o ropě či plynu, největší čínské rafinerie se nachází na jihovýchodě a severovýchodě země, tzn. ve vzdálenosti dalších více než 5.000 km bez možnosti využití produktovodů po velkou část trasy. Sice již existují plány na vybudování ropovodu s přepravní kapacitou 1 mil. barelů denně právě z Gwádaru do čínského Kašgaru, ale vše je pouze ve fázi úvah a dost možná se do další fáze celý projekt ani nedostane. Problém mimo jiné představuje více než čtyřkilometrové převýšení na trase ropovodu.

I z výše zmíněných důvodů tak není v dohledné době pravděpodobné, že by Čína na Tchaj-wan vojensky zaútočila.