Pět procent jako nové maximum

Čínská ekonomika sice roste, ale její dynamika ztrácí dech. Deflace, slabá domácí poptávka, křehký realitní sektor a útlum investic ukazují, že strukturální slabiny druhé největší světové ekonomiky se prohlubují. Peking čelí paradoxu – udržuje růst, ale bez vitality, která dříve poháněla globální ekonomiku.

Vývoj čínské ekonomiky se v posledních měsících nese v duchu strukturálních slabin, které lze jen těžko přehlédnout. Hrubý domácí produkt druhé největší světové ekonomiky sice stále roste, ale tak pomalým tempem, které by ještě před deseti lety bylo považováno za alarmující. Růst kolem pěti procent se pro Peking stal novou normou – a to je pro zemi, která potřebuje rychle zvyšovat domácí poptávku i produktivitu, málo.

Signálem problémů je především inflace. Spotřebitelské ceny dlouhodobě klesají a Čína se pohybuje na hraně deflace, respektive pod ní. Na první pohled to může působit jako vítaná úleva pro spotřebitele, ve skutečnosti to však odhaluje slabou poptávku. Pokud domácnosti i firmy odkládají nákupy v očekávání ještě nižších cen, brzdí to celé hospodářství. Deflace totiž není známkou zdraví, ale únavy ekonomiky.

Ještě varovnější je pohled na ceny výrobců (PPI), které jsou v deflaci prakticky dva a půl roku. To znamená, že firmy prodávají svou produkci levněji, než by potřebovaly – jejich marže se ztenčují a chuť investovat klesá. V kombinaci s nízkou spotřebitelskou inflací tak vzniká nebezpečný tlak z obou stran: slabá poptávka i nízká ziskovost.

Ani trh práce nevysílá pozitivní signály. Nezaměstnanost se už delší dobu drží okolo pěti procent, což je na čínské poměry vysoké číslo. Zvlášť problematická je nezaměstnanost mladých, která zůstává jedním z nejcitlivějších sociálních témat. Slabý trh práce pak logicky tlumí růst maloobchodních prodejů, které navzdory vládním snahám o podporu domácí poptávky zůstávají utlumené.

Průmyslová výroba sice kolísá, ale nevykazuje trvalou sílu, která by mohla ekonomiku vyvést z letargie. Zahraniční poptávka po čínském zboží je ovlivněna geopolitickým napětím i diverzifikací výrobních řetězců, zatímco domácí investice brzdí vysoké zadlužení a křehký realitní sektor.

Čína tak stojí v paradoxní situaci: její růst sice pokračuje, ale bez dynamiky, která ji kdysi katapultovala na vrchol. Pokud se jí nepodaří zlomit deflační trend a posílit důvěru spotřebitelů, hrozí, že „pět procent“ se stane novým stropem. A to je pro ekonomiku, která chce zůstat motorem světového růstu, příliš málo.