Od modelu Bugatti v dětských rukou k tisíci koňové Supře. Podnikání mezi vášní, technikou a realitou dnešní legislativy

Motorsport, tuning a podnikání v úzce specializovaném oboru – to je kombinace, která vyžaduje nejen technické znalosti, ale i silnou dávku nadšení. V rozhovoru s Janem Kovářem zakladatelem a majitelem JK-Racing, ze světa závodních dílů a úprav aut se vracíme k jeho prvním automobilovým snům, proměnám české tuningové scény i k tomu, jak se dnes podniká v oboru, kde zákazníci často objednávají přímo z dílny u rozdělaného auta. Řeč přijde na extrémní stavby, tisíci koňové motory, ale také na budoucnost automobilového světa, která podle něj nebude pro podobné nadšence úplně jednoduchá.

Jak jste se vlastně dostal k autům a motorsportu – byl to dětský sen?

Dětský sen to rozhodně byl, i když jsem z rodiny, která s motorsportem neměla nic společného. Vzniklo to tedy asi u četby tehdejších tuningových a motorsportových časopisů. Už v raném věku jsem si začal hledat brigády v tomto oboru a bez ohledu na obor studia už u toho zůstal.

Jaké první auto vás opravdu nadchlo?

V úplně útlém věku to bylo Bugatti Atlantic, které jsem dostal asi jako tříletý jako malý model. Tehdy to byla ale celkem destrukční nadšení. V lehce pokročilejším věku, kdy už jsem zvládal ovládat sofistikovanější domácí spotřebiče, to bylo určitě Subaru Impreza WRC, tehdy s Petterem Solbergem za volantem. Nadšení pro tuto značku i přes její náročnost už mi zůstalo.

Co byl moment, kdy jste si řekl: „Tímhle se chci živit“?

Ten přišel někdy na konci střední školy, kdy jsem si říkal, že kombinace motrosportu a práce s lidmi je to, kde se za pár let vidím spíše, než zavřený někde v laborce mezi hromadou tištěných spojů a elektronických součástek.

Co znamená podnikat v oblasti tuningu a závodních dílů? Je to jiné než běžný e-shop?

Rozdíl vidím hlavně v oblasti marketingu. Jelikož se jedná o dost specifický obor, tak se setkáváme s problémy, které asi řeší i jiné úzce profilované e-shopy. Za těch hodně let, co jsem v tomto oboru, ať už dříve jako zaměstnanec nebo teď jako podnikatel, byl vždy problém najít markeťáka, který by tomu rozuměl. Když pak dělá reklamy někdo, kdo o tom nic neví, reklamy nedávají smysl a lidé z oboru si akorát ťukají na čelo, co jsme to za pitomce. Pak člověk dojde k závěru, že si to může dělat skoro celé sám, protože jinak to musí stejně celé kontrolovat a předělávat. Další rozdíl je určitě v tom, že i v 21. století bereme objednávky po telefonu, což je prý už dávno mimo. Nám to ale dělá nemalá procenta, protože lidé z dílny dost často u toho auta stojí, něco řeší a nemají čas si jít někam sednout k počítači, potřebují to vyřešit rovnou a u auta. Specifik by se asi našlo více, ale popravdě nemám moc porovnání. :)

Co je podle vás nejčastější chyba lidí, kteří chtějí „vylepšit“ své auto?

Nejčastěji to vidím v tom, že buďto chtějí začít od špatného konce nebo hledají extrémně nízkou cenu a musí si projít nekvalitními díly, než dojdou k nám a koupí něco osvědčeného, od kvalitního výrobce s dobrou podporou při řešení jakýchkoliv problémů.

Jak moc se změnila česká tuningová scéna za posledních 15–20 let? 

Od roku 2000 to byla celkem jízda. Z počátku to byla éra Rychle a zběsile, Mimoňských válek a jiných velkých tuningových srazů, které postupně cca po roce 2010 končily. Tuning jako takový se dost proměnil, zmizela velká křídla, laminátové nárazníky, neony. Něco zapříčinila legislativa, něco prostě postupná změna nálady a stylu. Je to trochu škoda, protože z ulic nám vymizela ta pestrost a osobně si nemyslím, že by úpravy byly nějakým velkým důvodem vyšší nehodovosti či častějšího zranění chodců, statistiku na to ale nemám. Osobně jsem vždy více tíhl k motorsportu jako takovému než k tuningu, ale v mnoha aspektech se to prolíná.

Jsou dnes lidé spíš nadšenci, nebo jde více o styl a image? 

Já myslím, že většina lidí, co si nějakým způsobem upravuje vůz, ať už přímo na závody nebo jen pro radost a jezdí s ním v denním provozu, tak jsou to spíše nadšenci. Styl a image bych hledal více u majitelů supersportů a velkých SUV.

Jaká byla nejzajímavější nebo nejextrémnější zakázka, kterou jste řešil?

U naprosté většiny staveb nejsme součástí od začátku do konce, ale podílíme se nápady a pak řešeními u dílčích problémů. Musím říct, že i tady v Čechách máme celkem dost opravdu extrémních staveb ať už na drifty, sprinty nebo ostré závodní speciály na rally. Spolupracujeme s hodně mechaniky nebo dílnami, které dělají třeba historická rally auta a to mě osobně hodně baví. Nemohu tedy asi vypíchnout nic speciálního, aniž bych nebyl na pochybách, že jsem měl zmínit někoho jiného.

Stává se, že zákazník chce něco, co byste mu jako odborník rozmluvil? 

Možná častěji, než by kde kdo čekal. Za vším, co prodáváme, si stojím a kdykoliv je nějaký problém, chci ho vyřešit tak, jako bych byl já osobně na druhé straně stolu nebo telefonu. Už proto bych zákazníkovi neprodal nic, co bych si sám na auto nedal a občas zákazníci prostě neví. A od toho jsme tu my, jakožto prodejci, kteří nechtějí jen za každou cenu prodat. Raději zákazníkovi jednou zdarma pomůžeme a on se vrátí nebo o nás někde řekne něco dobrého, než abychom jednou něco prodali a pak dostali bídu na sockách a v depu.

Jaký byl nejrychlejší nebo nejvýkonnější vůz, na kterém jste pracovali?

Takhle z hlavy bych řekl Toyota Supra s výkonem kolem 1000PS.

Co vás na autech dodnes nejvíc baví?

Určitě to mechanické spojení s autem, nutnost přemýšlet, kdy přeřadit, a i když je to klišé, tak ta vůně benzínu. Proto mám rád starší auta nebo vyloženě ta řidičská, kterých už dnes mnoho není.

Jaké auto řídíte vy osobně?

Aktuálně je to Renault Megane RS té nejošklivější generace, ale mám ho rád. Je to hodně muziky za málo peněz. Z toho důvodu muselo jít Subaru pryč, ale časem uvidíme, co bude.

Kdybyste si mohl splnit automobilový sen bez omezení rozpočtu, jaké auto by to bylo?

V tuhle chvíli by to byl kterýkoliv spalovák ze svěťáku v rallycrossu a ten neomezený rozpočet by pak platil celou závodní sezónu. :)

Kam se podle vás bude svět aut a tuningu posouvat v příštích 10–20 letech?

Velmi těžká a trochu i smutná otázka. Budoucnost není v tomto oboru úplně růžová, každou chvíli sledujeme nějakou legislativní novinku, která komplikuje nejen úpravy, ale třeba i přepisy aut a rozhodně to není pozitivní trend. Pokud se něco nezmění, bude to za 20 let obor, ve kterém se bude velmi těžké uživit. Na druhou stranu je fér říct, že některé změny mají i smysl – například větší tlak na ekologii a nakládání s odpady. Třeba u pneumatik dnes musí prodejci zákazníky informovat o možnostech zpětného odběru a recyklace. Snažíme se proto lidem připomínat, že staré pneumatiky patří zpět do sběrného systému, a ne někam do lesa nebo do příkopu.

Jak mění váš business AI?

Zatím nám pomáhá zejména s překlady textů u produktů pro zahraniční trhy nebo s nějakými marketingovými strategiemi, případně jako takový rádce, když někdo z nás není na příjmu. Kdybychom měli víc peněz na investování právě do AI, našlo by se více věcí, ale je to vývoj, který trvá a je drahý.

Myslíte, že elektromobily mohou být jednou zajímavé i pro tuningovou scénu?

Já v nich potenciál moc nevidím, většina věcí, co by se na nich dala upravit, je zakázaná, a i když jsou to opravdu rychlé stroje, chybí u nich právě ty emoce při řízení. Přetížení není všechno.

Když si chcete od aut odpočinout – čemu se věnujete?

Rád chodím po Tatrách nebo Aplách, kde není široko daleko vůbec nic, krom nějaké horské chaty, to se snažím si alespoň jednou za rok dopřát.

Jak často vám zákazník řekne větu: „Chci, aby to bylo hlavně slyšet“, a vy už dopředu víte, že sousedi z toho radost mít nebudou?

Před těmi 20 lety to bylo hodně často, skoro na denní bázi. Dnes už je to ale jinde a za mě to není úplně špatně. Hodně prodáváme klapkové výfuky, které jsou hodně slyšet jen když chcete a pokud nechcete prudit souseda, který vás štve něčím jiným, přijedete v klidu a nikdo nemá důvod něco řešit. Výfuk musí také hlavně fungovat, což ne vždy znamená ten největší řev.

Existuje nějaký tuningový trend, který když vidíte, tak si v duchu říkáte: „Prosím, ať už tohle skončí“?

Takový nemám, protože ani ty trendy, které nejsou můj šálek kávy, nikoho neotravují nebo neohrožují. Nebo o takových alespoň nevím. Je to spíše o lidech než o těch trendech. Nejsem například příznivcem Bosozoku, což je takový specifický japonský styl, ale nijak mě to neuráží a když se to někomu líbí, jen ať to má, alespoň je to zajímavé a ne, jen další obyč sedan nebo SUV. Ne že by tedy auta v tomto stylu mohla jezdit po českých silnicích, ale bylo to první, co mě napadlo jako něco, co fakt nevyhledávám.

Stalo se vám někdy, že zákazník chtěl z úplně obyčejného auta udělat „zabijáka“?

Stalo se mi to několikrát, ale buďto jsme došli k závěru, že je to auto špatný základ nebo jsme přišli na to, že zákazník má na to tak velký rozpočet, že to nakonec půjde.