Deflace svírá čínskou ekonomiku

Čínská ekonomika se pom celý letošní rok potýká s jedním z nejvážnějších problémů poslední dekády – návratem deflace. Spotřebitelské ceny v srpnu meziročně klesly o 0,4 %, což je nejrychlejší propad za půl roku. Ještě v červnu a červenci inflace balancovala na hraně nuly.

Ještě horší je situace v oblasti průmyslových cen, které v srpnu klesly o 2,9 %. Naposledy panovala výrobní inflace v srpnu 2022. Pro čínské firmy to znamená pokračující tlak na marže a omezenou schopnost přenést rostoucí náklady na zákazníky.

Slabá cenová dynamika je přímým odrazem utlumené domácí poptávky. Maloobchodní tržby v červenci vzrostly jen o 3,7 %. Z českého úhlu pohledu se sice nejedná o špatný výsledek, ale pro Čínu je to jednoduše málo. Průmyslová výroba vykázala růst o 5,7 %, což je solidní výsledek, ale při bližším zkoumání zjistíme alarmující je skutečnost. Zisky průmyslových firem za prvních sedm měsíců letošního roku meziročně klesly o 1,7 % a v předchozích měsících to bylo ještě horší. Toto podprůměrné číslo ukazuje, že zisky firem jdou dolů. Na větší rozhýbání čínské ekonomiky to nestačí.

Na domácí spotřebě se odráží i situace na trhu práce: oficiální míra nezaměstnanosti činí 5,1 %, ale mezi mladými lidmi přesahuje 14 %, což představuje strukturální problém, který oslabuje důvěru domácností a snižuje jejich ochotu utrácet.

K tomu se přidává zhoršující se situace v zahraničním obchodě. Export v srpnu rostl tempem 4,4 % a import o 1,3 %, ale obě čísla ukazují na snižující se tempo. Čína je závislá na exportu a pokud ten kulhá, domácí spotřeba ekonomiku neutáhne. Na vině je především nová vlna amerických cel, která postihla elektroniku, elektromobily či solární panely – tedy právě sektory, na něž Peking sázel jako na budoucí motory růstu. Kombinace zpomalujících dovozu i vývozu vytváří dvojí tlak na čínský model růstu.

Deflační riziko není pro Čínu nové. Už v roce 2023 se spotřebitelské ceny opakovaně dostávaly do záporu. Rozdíl je ale v hloubce současného problému. Dříve mohly vláda i centrální banka sáhnout po masivní podpoře infrastruktury či realitního sektoru. Dnes je však prostor omezený: developerská krize trvá, regionální vlády jsou silně zadlužené a investiční impulzy mají jen omezený účinek. Proto se Peking uchyluje k cíleným stimulačním opatřením – podporuje spotřebu, technologické inovace a snaží se zabránit přenášení deflace na globální trhy. Reálné riziko, že levný čínský export zaplaví svět a způsobí cenové tlaky i jinde, ať už v Evropě, nebo v USA, je velmi reálné.

Pro Českou republiku i další menší otevřené ekonomiky to znamená dvojsečný efekt. Na jedné straně mohou firmy dovážet čínské zboží levněji, na straně druhé roste nejistota, zda jejich čínští partneři obstojí v prostředí obchodních bariér a domácích problémů. Z hlediska globální ekonomiky je současná situace jasným signálem, že Čína již není tím motorem růstu, na který se svět spoléhal po finanční krizi či pandemii. Spíše se z ní stává zdroj rizik, protože tamní ekonomika není pouze tržní, ale je reálně velmi cíleně plánována s širokou škálou administrativních zásahů. Odpovědí na rizika je diverzifikace do maximální možné míry a orientace nejen na Čínu, ale další země.